A tohle má jako volební právo? (1/2)

je věta, kterou jste už určitě v této nebo obdobné podobě někdy slyšeli či četli, pokud už jste ji tedy nevyřkli či nenapsali sami. 

Já osobně jí vídám nejčastěji v diskuzích na internetu, zpravidla jako reakci na jednání či komentář nějakého člověka. Ať již s daným výrokem, resp. s důvodem, proč byl vyřčen, souhlasíte či nikoliv, bude zajímavé se na téma práva volit a být volen podívat trochu podrobněji.

PRÁVO VOLIT 

Nejprve si trochu rozeberme výrok “A tohle má jako volební právo?”. Pokud někdo řekne či napíše nějakou očividnou hloupost (z našeho pohledu), je nutkání omezit jeho právo volit přímo úměrné stupni hlouposti, kterou se - dle našeho názoru - projevil. Věříte na tzv. “flat earth”, že 5G pomáhá šířit koronavirus, volíte Babiše/Kalouska/Okamuru atd.? No to byste měli vaše hlasovací právo co nejdříve pozbýt (pozn. neobhajuji ani jednu z těchto teorií či směrů, jenom aby bylo jasno). Mohli bychom nejspíše do nekonečna rozebírat naše pohledy na danou věc a zdůvodňovat, proč je či není výrok hloupý a proč by jeho autor neměl třeba raději vrátit občanku. Filozofická otázka, přímo se nabízející ovšem je, kdo jsmemy a kdo nám dal právo rozhodovat o tom, kdo smí a nesmí volit, nebo být volen. 

Dejme tomu a shodněme se na tom, že se člověk svým výrokem opravdu dopustil hlouposti do nebe volající. I tak je jeho právo volit stále platné. V současném světě, kromě výjimečných a zcela přesně definovaných podmínek, nelze toto právo člověku upřít (alespoň tedy v naší a i většině ostatních zemí). Nejspíše pro většinu z vás bude toto právo součástí a zároveň i jednou ze záruk svobodného a prosperujícího světa. Z historického hlediska tomu tak skutečně je; současný stav umožnil oproti jakémukoliv jinému systému řízení společenství největší rozvoj ve všech oblastech lidského konání. Tak jako tak, demokracie není tím nejlepším a finálním zřízením, které lze vymyslet. Je doposud - a to je velmi důležité slovo - nejlepším řešením. Nicméně stejně jako vše na světě, i demokracie, tak jak ji známe, má svou životnost. 

„Demokracie je vláda tyranů, korigovaná novináři.“ 

–  Ralph Waldo Emerson –*

Možná se nyní ptáte, proč se zaobírám demokracií, když jsme začali u jiného tématu. Dost to spolu souvisí. Demokracie počítá s tím, že díky tomu, že všichni lidé se podílí na běhu státu, ať přímo či nepřímo, bude stát fungovat nejlépe, jak může. Dnes a denně vidíme, že tomu tak není. V tomto blogu opravdu nechci rozebírat důvody, proč se tak děje. Upřímně řečeno, odpověď na to ani neznám, bude to kombinace velkého počtu různých faktorů. Jediným neměnným faktorem, který je nutno započítat v každém případě, je lidská povaha. U každého z nás je namíchaná z různých vlastností, nebo přísad, chcete-li. Jejich rozbor je zcela mimo mou oblast znalostí, a hlavně, na toto téma byl by potřeba samostatný článek. Co je ale pro nás a náš volební systém momentálně nejdůležitější, je věk. Ve chvíli, kdy obdržíme právo volit, jsme byli de facto uznání za vyprofilované osobnosti, jejichž mix dobrých a špatných vlastností nás opravňuje chodit k volbám a zodpovědně rozhodovat o budoucnosti nejen své, ale i ostatních. Tedy díky naší volbě směřovat společnost “ku světlým zítřkům”, pokud mi odpustíte tuto agitku :) 

Právo volit je v ČR omezeno pouze určitým dosaženým věkem, tedy plnoletostí. V 18 letech člověk chodí většinou do posledního ročníku střední školy. Nemá absolutně žádné zkušenosti o životě kromě těch, které mu předali (snažili se předat) jeho rodiče a okolí. Rozhled a zkušenosti jsou velmi nízké, přesto je prohlášen za schopného volit. Hranici 18 let jsme určili na jakém základě? Proč to není 12? Proč to není 24? Proč  Stejně tak omezení z vrchu; proč není volební právo odebráno nad určitou věkovou hranici? Protože v tom věku už má člověk rozum? A není vyšší věk spojen s vyšším rizikem rozvoje mozkových poruch, které nemusí být patrné, a přesto mohou ovlivňovat rozhodovací proces? 

Abych se vyhnul osočování od ročníků dříve narozených, mladický odpor ke všem, čemu je víc jak 20 let, už mám dávno za sebou. Nejde mi o omezení např. pro lidi 65+, spíše o nutnost zamyšlení se nad tím, jak je věková hranice velmi mrzkým argumentem. 

Nějak nemůžu pochopit, jak může padesátiletý idiot volit lépe, než patnáctiletý génius. Dokud bude jediným rozhodujícím faktorem, zda je daný člověk s to mít volební právo, dosažení nějaké věkové hranice, nikdy se nikam neposuneme. Kolikrát jsme si nabili hubu, když jsme dělali své první krůčky v dospělosti? Kolikrát jsme byli přesvědčení, že naše cesta je ta jediná správná, a všichni ostatní, kdo se nám ji snaží rozmluvit, jsou hloupí a nechápou (tohle se ovšem drží i do vyššího věku než je věk “osamostatňující”, tedy cca 18-25)?

„Hlavním cílem tzv. demokracie se stalo počítati hlavy, ale nedbati mozků.“ 

– Stanisław Jerzy Lec –*

Škoda, že se k volení nepřistupuje stejně zodpovědně, jako k souložení. Do 18 si to na tajňačku zkoušet max doma v pokojíčku, ale ještě aspoň tak 10 let určitě s ochranou a "nanečisto". K plození dětí (=k házení volebních lístků do urny) přistoupíme až po náležitém tréninku a x letech zkušeností. Skutečná dospělost však nemá co dělat s věkem. Jedná se o soubor hodnot, které člověk má (měl by mít) a které jsou prospěšné jemu a jeho okolí. Nemyslím si, že je tu související vztah s věkem. Ten jsme si "vymysleli" pro zjednodušení, ale nemá na získání potřebných hodnot, nebo dospělosti, chcete-li, vliv. Někdo je získá dříve, někdo později, někdo třeba nikdy. Existuje však pro nás momentálně vůbec nějaký způsob, jak si skutečnou dospělost ověřit?

Vezměme to z trochu jiného pohledu, analogicky k řízení auta. Opět je zde od vás očekáváno dosažení určitě věkové hranice. Na řidičák se musíte nabiflovat teorii, odjezdit zákonem stanovené hodiny v autoškole a složit závěrečnou zkoušku. Pak až můžeme autem na silnici. Pro řízení autobusů a nákladních aut nad 7,5t se dokonce podstupují psychologické testy, neboť Vaše odpovědnost roste. Naprosto stejné je to např. se zbrojním průkazem. Přijde mi přinejmenším zvláštní, že do autobusu mohu nastoupit s klidem, protože řidič by měl být odolný vůči stresujícím situacím a nepropadat panice v krizi. Pokud se potkám u volební urny s člověkem, který třikrát vyletěl z autoškoly a na zbrojní průkaz může do konce života zapomenout, měl bych být také v klidu? Není to možná nejlepší možná analogie, ale věřím, že chápete, co je tím myšleno.

Nezdá se vám, že odpovědnost za životy nás všech, kterou svěřujeme bezprecedentně do rukou každému, kdo dosáhne určitého počtu odžitých dní na téhle planetě, je velmi levným zbožím, v porovnání třeba např. se zmíněným řidičákem? Kolik lidí můžete ovlivnit při řízení auta, kromě sebe? Pokud budu počítat ty nejhorší varianty, kdy bylo auto použito k teroristickému činu, můžeme mluvit o desítkách lidí. V případě zbrojního průkazu o stovkách? Právo volit může - a ovlivňuje - celé národy. Přesto, “voličák” nemáme. 

„Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.“ – Winston Churchill –*

Pokud cítíme, že právoplatná volba našich kamarádů, známých, či rodiny, nám přináší úzkost, musíme (demokraticky) přijmout fakt, že stejně tak může naše volba působit na naše okolí. V současné době neexistuje žádná záruka, že naše volba je lepší než volba sousedova. Spory a nesouhlas vyjadřujeme hádkami nad pivem či na internetu, a snažíme se přesvědčit ostatní, že jejich volba není správná. Upřímně, kolik lidí jste takto kdy přesvědčili? 

Každý z nás obdržel právo volby a možnost zacházet s ním, jak je mu libo. To je výhoda a zároveň největší slabina současné, volné demokracie. Dnes a denně se přesvědčuji o tom, že dát právo volit každému bez ohledu na to, jaký ten člověk vlastně je, není správné. Proto já v současné době nevolím (i když svým způsobem to je také vlastně volba). Mé rozhodnutí nevolit ovšem nevzešlo z nihilistického "jeden hlas nic neznamená" nebo z nějaké podobné filosofie.

Já si totiž nejsem vůbec jistý tím, že volím správně. Nemyslím tím vlevo nebo vpravo. Nemůžu se zbavit pocitu, že nejsem pro ostatní dost dobrý na to, abych svým hlasem rozhodoval i o jejich životě. 

Že ostatní touto duševní krizí netrpí a klidně o mém životě rozhodovat bez zaváhání budou? To je cena, kterou jsem nucen svým rozhodnutím zaplatit. A budu rád, pokud předložíte argumenty, které mne třeba k volbám opět přivedou. 

pokračování příště

*zdrojem všech uvedených citátů je: https://cs.wikiquote.org/wiki/Demokracie